Okolí Plzně bylo již od konce středověku proslulé jako bohatý zdroj železné rudy, která se v této oblasti hojně těžila. V Sedlci u Starého Plzence brzy vzkvétalo nejen hutnictví, ale i železářství, neboť již v 16. století tu pracoval hamr a v 17. století se zde dokonce tavilo železo ve vysoké peci. Již za Kokořovců z Kokořova se zdejší výrobní kapacita rozvinula natolik, že bylo potřeba dovážet rudu od Rokycan, protože zdejší ložiska nebyla zdaleka tak bohatá. Místní obyvatelé živící se téměř výhradně železářstvím a dalšími řemesly s touto výrobou spojenými, utvářely celé železářské klany, kdy se řemeslo předávalo z otce na syna a řemeslná tradice zůstávala v jednom rodě po staletí.

Na počátku 18. století byli zadlužení Kokořovci nuceni odprodat svůj majetek bohatým Černínům z Chudenic, za nichž se výrazně rozšiřuje pestrost nabízených produktů. Kromě litinových odlitků se vyráběly kotle, kamnovce, mlýnské čepy, bomby, granáty či dělové koule. Přibližně o sto let později se však manufakturní způsob výroby postupně transformoval v moderní továrnu. Novým provozovatelem je hrabě Valdštejn, za něhož dochází s pomocí Františka Bellaniho k pozvednutí a modernizaci železáren. Roku 1825 se tu vyrobil první parní stroj pro čerpání vody v železnorudném dole ve Starém Plzenci, v polovině 19. století se v továrně začaly používat první soustruhy a jeřáby. Hlavním odbytištěm sedlecké produkce byla Plzeň, právě v Sedlci se vyrobila zařízení pro mechanizaci plzeňského Měšťanského pivovaru.

Výroba tu pod hlavičkou Valdštejnských železáren pokračovala až do znárodnění. Po roce 1989 se začal objekt využívat pro výrobu elektrotechnických zařízení.   

Literatura

Seznam literatury

Rejstříky

jmenný:

• Černínové z Chudenic
• Kokořovci z Kokořova
• Valdštejn
• František Bellani