První písemná zpráva o hradu Velhartice, který leží nedaleko stejnojmenné vsi, pochází z počátku 14. století, přesto ale můžeme předpokládat, že hrad byl postaven již někdy koncem 13. století některým z potomků Bohuslava z Budětic. Po roce 1318 patřil asi nejznámějšímu představiteli rodu pánů z Velhartic, kterým byl proslulý Bušek z Velhartic. Původně však hrad nedržel sám, ale postupně odkoupil jednotlivé díly. Bušek však na hradě pobýval jen zřídka, neboť jako člen královské družiny trávil mnoho času na cestách po boku císaře Karla IV. Po Buškově smrti hrad přešel na jeho syna Jana, který se kvůli správě rodinného majetku vzdal své církevní kariéry. Za něj byla ve Velharticích vystavěna kaple Božího Těla a kostel sv. Máří Magdalény. Koncem 80. let se velhartického panství násilím zmocnil Hertvík z Degenberka, který si také jako rukojmí odvedl Janovu dceru Aničku. Roku 1387 nakonec mír vyjednal Oldřich z Rožmberka, který si Jana vzal pod svou ochranu. Jan se tak ke konci života uchýlil na Nové Hrady a Velhartice spravoval právě Oldřich z Rožmberka, který obě Janovy dcery provdal za pány z Hradce. Po roce 1395 byl nakonec jediným držitelem Jan z Hradce, který se za husitství přidal ke kališníkům a dostal se tak do sporu se svým bratrem Jindřichem, který v té době zastával funkci strakonického hejtmana.

Roku 1418 Velhartice získal Janův syn Menhart a učinil z nich své rezidenční sídlo. Za něj došlo k důležitým fortifikačním úpravám, kterými chtěl na hradě ochránit v případě nouze i české korunovační klenoty, které odmítl vydat Jiřímu z Poděbrad poté, co se počátkem 50. let dostalo poděbradské křídlo k moci.

Menhartův syn Oldřich pak Velhartice odkázal sirotkům po Janovi z Hradce. Za nezletilé děti ale majetek spravoval Zdeněk ze Šternberka, který velhartické panství prodal Švihovským z Rýzmberka. Děpolt učinil Velhartice opět sídelním hradem, avšak po smrti slavného stavitele Půty Švihovského z Rýzmberka koupil celé panství neméně proslulý šlechtic Zdeněk Lev z Rožmitálu. Za něj došlo na jednu stranu k rozkvětu, vymohl pro blízké město řadu privilegií, avšak roku 1511 Velhartice zachvátil požár a část lehla popelem. Navíc se Zdeněk Lev tak výrazně zadlužil, že jeho syn byl nucen prodat celé panství Šternberkům za 13 500 kop. Ani za Šternberků ale Velhartice příliš klidu nečekalo. Také tento starý český šlechtický rod na tom v té době nebyl finančně nejlépe, a tak Velhartice pouze posloužily k pokrytí finančních závazků. Před rokem 1618 hrad vlastnili Perglarové z Perglasu, jejichž majetek skončil jako konfiskát poté, co se zapojili do stavovského povstání.

Po bitvě na Bílé hoře se prvním majitelem stal Baltazar de Marradas a po něm je roku 1628 zakoupil nechvalně proslulý Don Martin de Hoeff Huerta. Původem nizozemský dobrodruh v Čechách povýšil do šlechtického stavu a lid jej nenáviděl především kvůli jeho krutému zacházení s poddanými, zvláště pak s nekatolíky. Když v roce 1637 zemřel, převzala jeho majetek Anna Marie, kterou pojal za vlastní. Po ní se, opět kvůli dluhům, k velhartickému majetku dostali karmelitáni, kteří obratem Velhartice postoupili Johance Františce Rančínce z Rančína.

V 18. století hrad vystřídal ještě několik majitelů, avšak bez větších investic do oprav se již nenávratně měnil v trosky.

Jako místo vhodné ke stavbě hradu bylo koncem 13. století vybráno návrší nad říčkou Ostružnou, protáhlý půdorys hradu byl dán tvarem a typem skalnatého podloží. Od poplužního dvoru v podhradí vedla přístupová cesta k první bráně, tzv. Vrátnici, otvory pro kladky ukazují, že byla opatřena padacím mostem překlenujícím příkop kolem hradeb. Touto branou se vstupovalo do Dolního hradu přes parkán, hlavní dominantou této části je mohutná čtyřhranná věž nazývaná dle svého tvaru Putna. Její zesílená přední strana bez jediného otvoru měla funkci pasivní ochrany hradního jádra. Jednotlivá poschodí sloužila k obytným účelům a v 17. století tu pak byla sýpka. Tato dolní část je s horním palácem, tzv. Rajským domem, spojena unikátním mostem o 4 obloucích. Přístup do dělostřelecké chodby na most byl umožněn přes padací můstky z obou stran tohoto obdivuhodného stavebního prvku. Do horní části hradu se dalo vejít i z dolního parkánu skrze další bránu, k níž vedl kamenný most s padací bránou. Nejstarší částí tohoto horního hradu byl starý palác pánů z Velhartic, na nějž v 17. století navázal Martin de Hoeff Huerta přístavbou Nového paláce. Ve sklepě tohoto stavení byl malý výklenek, o kterém se tvrdilo, že byl využit jako úkryt pro korunovační klenoty, avšak jeho původ v době pobělohorské svědčí o tom, že zjevně sloužil ke zcela jiným účelům. Huertův palác byl zakončen okrouhlou věží, ve které si tento odhodlaný katolík nechal vysvětit hradní kapli. Dvě patra zazděných sklepů, která se pod kaplí nacházela lákala pozornost nejrůznějších dobrodruhů až do té míry, že roku 1826 tu velhartický správce Klíma nechal prohloubit otvor, když hledal zapomenuté poklady bývalých majitelů. Tímto zásahem ale narušil statiku objektu natolik, že se o 12 let později celá věž zřítila.

Nejdůležitější stavební úpravy na hradě realizoval již Bušek z Velhartic, který ve snaze mít z Velhartic reprezentativní sídlo, jež by se vyrovnalo královským hradům a zároveň bylo doslova nedobytnou pevností, obehnal celý areál hradbou se štěrbinovými střílnami a krytým střeleckým ochozem, z hradby pak do vnitřního prostoru hradu vstupovaly ještě tři bašty. V 16. století za podnikavých Švihovských z Rýzmberka na hradě vyrostl pivovar, vinopalna a technicky náročný hradní vodovod. Rozsáhlou přestavbu, jež středověký hrad přeměnila v honosnou šlechtickou rezidenci, realizoval Martin de Hoeff Huerta ve 2. polovině 17. století.

O mlynáři z Chobotovského mlýna

Po Bílé Hoře se novým hradním pánem stal nizozemský dobrodruh Martin de Hoeff Huerta, jemuž se kvůli jeho násilnické povaze a fanatickému pronásledování nekatolíků říkalo po celém kraji Poberta. Ten se prý dostal do sporu s mlynářem z Chobotovského mlýna, který se nacházel u rybníka nedaleko hradu. Huerta jej nejprve nechal zavřít do hradního vězení a až později jej pro jeho zatvrzelost nechal rovnou popravit. Před svou smrtí však mlynář Hodkovič prohlásil, že za deset let se spolu sejdou na onom světě, a tak se také údajně stalo. Navíc se prý těsně předtím, než Huerta zemřel, snad na mor, zjevil Hodkovičův duch v místní hospodě. Od té doby se mlynářův duch objevoval v okolí hradu pravidelně a léčil nemocné svými bylinkami, neboť již za svého života proslul jako bylinkář.

Literatura

SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Sv. 9. Domažlicko a Klatovsko, Praha 1893

MENCLOVÁ, Dobroslava. České hrady, Praha 1972

DURDÍK, Tomáš. Encyklopedie českých hradů, Praha 1995

Seznam literatury

Rejstříky

věcný:

• pivovar
• kaple Božího Těla
• kostel sv. Máří Magdaleny
• korunovační klenoty
• karmelitáni
• Putna
• Rajský dům
• čtyřobloukový most
• vinopalna

jmenný:

• Menhart z Hradce
• Půta Švihovský z Rýzmberka
• Zdeněk Lev z Rožmitálu
• Zdeněk ze Šternberka
• Bohuslav z Budětic
• Bušek z Velhartic
• Jan z Velhartic
• Hertvík z Degenberka
• Oldřich z Rožmberka
• Jan z Hradce
• Jindřich z Hradce
• Jiří z Poděbrad
• Děpolt Švihovský z Rýzmberka
• Perglarové z Perglasu
• Baltazar de Marradas
• Martin de Hoeff Huerta
• Johana Františka Rančínka z Rančína
• Klíma