Prvním v pramenech doloženým majitelem tvrze a zřejmě i jejím stavitelem byl Bušek ze Strážova, který se k roku 1392 již psal jako Bušek z Opálky. Ještě o 13 let později je uváděn v souvislosti s držením Opálky, která svůj název snad získala díky nápadnému oválnému tvaru vnějšího opevnění. Pak přibližně na půl století veškeré zprávy o tvrzi mizí a až v 60. letech 15. století víme, že zde sídlil Dluhomil z Dražovic společně se svým synem Janem. O 20 let později měla tvrz již nového vlastníka, kterým byl Bedřich Škorně z Malonic. Po Bedřichově smrti roku 1509 byla Opálka zastavena kvůli jeho dluhům několika majitelům, avšak nakonec ji Škorňové z Malonic vykoupili zpět a jako součást jejich majetku zůstala až do roku 1538, kdy ji získala Alžběta starší z Pacova, manželka Jana Tunkla z Brníčka a ze Zábřehu, který pak tvrz i s okolními vesnicemi prodal Markétě ze Šternberka.

Jako součást rozsáhlého šternberského panství zůstala pouze do konce 16. století. Po smrti Zdeňka ze Šternberka se totiž o rodinný majetek podělilo všech jeho 7 synů, a tak se ještě před rokem 1590 stal novým opáleckým pánem Jan starší z Lobkovic. O pět let později se jako součást pozůstalosti po Bohuslavu Havlovi dostala do vlastnictví Volfa Novohradského z Kolovrat. Krátce po roce 1614 se na Opálku opět vrátili Šternberkové, když se paní na Opálce stala Judyta Krakovská, rozená ze Šternberka. Za Šternberků pocítilo i opálecké panství hrůzy třicetileté války. V červnu 1618 dokonce uvažovalo vedení stavovského vojska, že z Opálky učiní důležitý opěrný bod pro Mansfeldovu posádku, avšak ze záměru nakonec sešlo. V říjnu 1620 se tudy prohnalo Marradasovo vojsko a během saského vpádu do Čech oblehl Opálku rozvášněný dav lidu z okolních vesnic. Místní poddaní se tehdy totiž doslechli, že se tu zastavil Jan Kavka Říčanský se svou rodinou a dvěma jezuitskými mnichy, kteří měli v plánu uprchnout do Pasova. Lidé chtěli tvrz dobýt a zmocnit se těch dvou jezuitských mnichů, avšak rozehnali je vojáci z Klatov, kteří obleženým Říčanským přispěchali na pomoc.

Neprozřetelné investice a následné neúspěchy v podnikání nakonec vedly k tomu, že ještě během války musela zadlužená Judyta Opálku opustit a roku 1630 ji včetně celého panství zakoupil Adam Bořita z Martinic, kupní cena byla 41 000 rýnských zlatých. Následoval opět rychlý sled výměny majitelů, po 4 léta ji dokonce opět vlastnili Šternberkové, avšak v 70. letech tvrz získal Pavel z Morzinu. Po více než 100 letech se tak Opálka konečně dočkala výraznějších stavebních úprav. Nejslavnější doba nedobytné tvrze však definitivně skončila rokem 1721, kdy Václav Alexius Hildprandt z Ottenhausenu prodal již pomalu chátrající objekt Karlu Richardu Josefovi ze Schmidlin. Schmidlinové Opálku začlenili do svého bystřického panství a tvrz definitivně přestala sloužit jako centrum samostatného panství i jako středisko velkostatku. V 19. století tu byly kanceláře místní správy, vařilo se tu pivo, pálil líh a další objekty fungovaly také jako sýpky a stáje.

Jako důležitý obranný bod na bavorsko-českém pomezí byla Opálka koncem 14. století vystavěna na návrší, jehož prudké svahy ze severní i západní strany fungovaly jako přirozená ochrana před vpádem nepřítele. Na jižní a východní straně pak bylo nutné zbudovat příkop s vnějším valem. Původní gotické jádro hradu tvořila jednopatrová hranolová obytná věž o rozměrech 12 krát 10 metrů založená na skalním podloží, věž stála asymetricky k opevnění, které tvořila ona oválná vysoká hradební zeď. Na východní straně vzniklo rozlehlé nádvoří, na jehož jihozápadním konci protínala hradební zeď čtverhranná bašta, později zcela pohlcená novější renesanční zástavbou. Zcela zásadně proměnila podobu Opálky právě přestavba za Zdeňka ze Šternberka ve 2. polovině 16. století. Byl zasypán jižní příkop, na němž vyrostl nový renesanční palác, místnosti v přízemí a v patře byly opatřeny valenou klenbou. Dodnes tuto úpravu připomínají především klenuté místnosti s renesančními lunetami. Koncem 17. století dostala Opálka barokní tvář díky rodu Morzinů. Hradební zdi zmizely jako součást nového stavení, které ze severní a východní strany obklopilo původní gotickou věž, výrazně rozšířen byl renesanční palác a na západní straně věže bylo přistavěno schodiště umožňující přímý vstup z nádvoří.

Do současnosti se tvrz dochovala v přibližné podobě z 19. století, kdy byla využívána jako hospodářský objekt. Od 20. let 20. století pak sloužila jako statek ve vlastnictví rodiny Strouhalů, kterým ale byla ve 40. letech zabavena a stala se součástí JZD Strážov. Dnes je opět v soukromých rukách a probíhá její rekonstrukce.  

Literatura

Seznam literatury

Rejstříky

věcný:

• jezuité

jmenný:

• Zdeněk ze Šternberka
• Baltazar de Marradas
• Arnošt z Mansfeldu
• Bušek ze Strážova
• Bušek z Opálky
• Dluhomil z Dražovic
• Bedřich Škorně z Malonic
• Alžběta z Pacova
• Jana Tunkl z Brníčka a ze Zábřehu
• Markéta ze Šternberka
• Jan starší z Lobkovic
• Bohuslav Havel z Lobkovic
• Volf Novohradský z Kolovrat
• Judyta Krakovská
• Jan Kavka Říčanský
• Adam Bořita z Martinic
• Pavel z Morzinu
• Václav Alexius Hildprandt z Ottenhausenu
• Karel Richard Josef ze Schmidlin
• Strouhalovi