Jeden z nejoriginálnějších architektů období baroka působící v Čechách a na Moravě především ve službách bohatých církevních řádů. Pocházel z italské rodiny zedníků a kameníků usazené již po několik generací v Praze na Malé Straně, s níž je spojen celý jeho život od narození do smrti. Náročné řemeslo děděné v rodině z otců na syny nemohl vykonávat pro fyzickou indispozici, proto se nejspíše vyučil malířem. V mládí pronikl do italské komunity umělců a řemeslníků pohybujících se na pražských stavbách a zde získal velmi dobrý přehled o soudobé architektuře a kontakty s jejími předními osobnostmi. Klíčový vliv na další Santiniho osud měl architekt a stavitel Jean Baptiste Mathey, který jej nasměroval na čtyřletou tovaryšskou cestu do Itálie. Zde se důkladně seznámil především s pracemi architektů radikálního baroka Francesca Borrominiho a Guarina Guariniho. Po roce 1700 se Santini vrátil do Prahy a zahájil vlastní kariéru architekta. Znalost moderní italské produkce v kombinaci s obdivem a respektem k domácí a důvěrně známé architektuře období pozdní gotiky dala vzniknout ryze osobitému stylu, který nazýváme barokní gotikou. Mladý a originální tvůrce našel zámožnou klientelu mezi opaty cisterciáckých, benediktinských a premonstrátských klášterů. První stavby začal projektovat pro kláštery na Zbraslavi a v Sedlci, na Plzeňsku zanechal výraznou stopu při přestavbě klášterního kostela v Kladrubech, který bývá považován za Santiniho vrcholné dílo. Mimořádně věrného objednavatele nalezl v plaském opatu Eugenu Tyttlovi, pro nějž připravil v rozmezí let 1707–1723 celou řadu projektů přestaveb i novostaveb od drobných venkovských sakrálních objektů až po monumentální budovu plaského konventu.

Literatura

Seznam literatury