Jižní Předměstí, rozsáhlé území jižně od historického centra Plzně, ohraničené z jedné strany řekou Radbuzou a z druhé strany komplexem Škodových závodů protíná přibližně ve středové ose Klatovská třída. Po obou stranách tohoto rušného bulváru stojí měšťanské domy plzeňské honorace, stejně jako důležité veřejné budovy. Ačkoli plzeňská předměstí se začínají pozvolna rozvíjet již v době předhusitské, jejich zlatá éra přichází až s dlouhým 19. stoletím. Do té doby jejich rozkvětu bránila především nejistá válečná doba, neboť za husitství i v době 30leté války byla vždy ze strategických důvodů vypálena.

Nástup industrializace, formování nové emancipované vrstvy bohatých měšťanů a celková proměna životního stylu, kdy se kladl větší důraz na kulturní a společenské vyžití, s sebou přinesly i proměnu města a jeho nenadálý růst. Ideálním místem pro výstavbu se stala právě oblast na jih od centra, která byla dobře přístupná, měla pravidelnou urbanistickou strukturu a zároveň ji prostupovala řada parků, jež tomuto předměstí dodávala atraktivitu. Velký stavební boom přišel s koncem 19. století. Tehdy se dominantou Klatovské třídy stala Velká synagoga a v její těsné blízkosti Velké divadlo. Nedaleko nich již stál méně nápadný německý evangelický kostel postavený v letech 1864 až 1869. Postupně se zde také formovala nová náměstí. Dominantou Chodského náměstí se na počátku 20. století stal redemptoristický kostel sv. Jana Nepomuckého. Později se do této části zkoncentrovaly také školy, již v roce 1897 byla otevřena obecná škola, ke které v roce 1915 přibyla česká státní průmyslová škola. Blíže k centru, na náměstí T. G. Masaryka, se nachází budova obchodní akademie, dnes z části využívaná též jako sídlo banky. Před první světovou válkou bylo naopak jižněji od Chodského náměstí vymezeno náměstí Míru.

Skutečnou plzeňskou specialitou je velmi cenný soubor měšťanských domů mezi Klatovskou třídou a ulicemi Koperníkova a Mánesova, jejichž fasády zdobí sgrafity Mikoláše Alše zachycující výjevy z české a plzeňské historie. Průmyslová éra se do tváře Jižního Předměstí zapsala na jedné straně negativně uzavřením ze západní strany rozsáhlým komplexem Škodových závodů, které neumožnily rozvoj této čtvrti západním směrem a zároveň ji zatížily nadměrnými exhalacemi, naopak zcela kladným důsledkem industrialize je však stavba honosného souboru nádražních budov stanice Plzeň-Jižní Předměstí.

Založení Škodových závodů

V roce 1859 na západní okraji starého intravilánu Skvrňanského předměstí otevřel hrabě Valdštejn pobočku svých sedleckých železáren. Právě zde získal v roce 1866 Emil Škoda, po návratu z Pruska, místo ředitele. Škoda, který měl řadu zkušeností z výroby v zahraničních strojírenských provozech, si uvědomoval tři důležité věci, každá strojírna potřebuje velmi kvalitní ocel, války se neobejdou bez moderních zbraní a éra malých továren ve strojírenství definitivně končí. V tomto duchu hodlal reorganizovat i výrobu ve Valdštejnových strojírnách, avšak hrabě nechtěl do podniku, na kterém mu vlastně ani příliš nezáleželo, investovat, a tak nabídl továrnu k prodeji. Mladý Škoda neváhal a roku 1869 ji za 167 647 zlatých zakoupil. Hned od počátku začal uskutečňovat svůj plán, v jehož rámci z malé továrničky vytvořil strojírenský gigant, který zaměstnával více jak 4000 zaměstnanců a pokryl snad všechna strojírenská odvětví, včetně lukrativní výroby zbraní. Nejprve nechal vybudovat slévárnu, posléze nové kovárny, strojírny, ocelárny a pochopitelně i zbrojovku. Od svých dělníků očekával maximální výkon a disciplínu, nechával jim dokonce přinášet jídlo z hostince, aby se nezdržovali příliš dlouhou pauzou na oběd. Říkalo se, že nestrpěl žádné lenošení a lajdáctví a když se mu nelíbilo, jaký dělník podává výkon, neostýchal se ho klidně přetáhnout holí.

Továrna započala produkcí strojů a nástrojů pro zemědělství, pivovary a lihovary, brzy ale přibyla ještě výroba zbraní, stroje pro hutě, doly a válcovny oceli. Škoda byl opravdu velice schopný nejen technik, ale i manažer a podnikatel, takže nabídky se mu jen hrnuly. Nebál se vzít i takové zakázky, které jiní odmítali a splnit je v prvotřídní kvalitě. Významnou exportní komoditou byly především odlitky a výkovky pro velké námořní lodě. Ve výrobě lité, legované oceli byly Škodovy závody spolu s essenským Kruppem evropskou jedničkou. Značka ES (Emil Skoda) či SW (Skoda Werke) se stala světově uznávanou zárukou kvality. I přes obrovské úspěchy byl Škoda nakonec nucen v roce 1899 přistoupit na přeměnu své firmy v akciovou společnost, v níž mu zůstal majoritní podíl a post prezidenta a generálního ředitele. I po jeho smrti se továrna nadále rozrůstala, přibyla nová strojírenská odvětví, kdy se mezi produkty objevila nákladní a osobní vozidla, transformátory, trolejbusy, parní turbíny a další. Plzeňská Škodovka dokázala velmi rychle a flexibilně opanovat každé nové strojírenské odvětví. Během 2. světové války byla vybombardována, avšak záhy opět obnovena. Za totality došlo k přesunu části výroby mimo Plzeň, nově se ale plzeňská Škodovka stala generálním dodavatelem pro jaderné elektrárny. Dnes zde pokračuje, značně redukovaná, výroba pod značkou Škoda Holding a. s.   

Emil Škoda

1839-1900

Literatura

Seznam literatury

Rejstříky

místní:

• Radbuza
• Klatovská třída

věcný:

• sgrafita
• Škodovy závody
• sedlecké strojírny

jmenný:

• Emil Škoda
• Mikoláš Aleš
• hrabě Valdštejn