Sušice vyrostla ze středověké obchodní a hospodářské osady, která nabývala na významu zvláště kvůli rýžovištím zlata na Otavě. Území patřící za Břetislava břevnovskému klášteru, později přešlo na premonstráty ve Windbergu. O ekonomicky zajímavou lokalitu bohatou na říční zlato usilovala i hrabata z Bogenu, která Sušicko získala od českého knížete za vojenskou pomoc. Roku 1242 pak bogenské statky zdědili Wittelsbachové, avšak v rámci sporů o babenberské dědictví se pánem nad touto oblastí stal opět český král.

Netrvalo dlouho a Sušice byla jako jeden z opěrných bodů královské moci někdy v letech 1283 až 1290 Václavem II. povýšena na město. Vývoj Sušice v tradiční středověké královské město však byl velmi pozvolný. V roce 1296 získala Sušice od italských biskupů odpustky k městskému farnímu kostelu, ohradit město hradbami však povolil Sušickým až Jan Lucemburský roku 1322, jak dokumentuje vůbec nejstarší dochovaná epigrafická památka, kterou je dnes na radnici umístěná kamenná deska, původně zazděná v městské bráně. O tři roky později potvrdil král městu privilegia a svobody, avšak Sušice i nadále zůstávala spíše na okraji zájmu českých panovníků, kteří ji často používali jako zástavu. Až v roce 1472 se městu podařilo z této nevýhodné pozice vymanit.

Od konce 15. století město díky své výhodné poloze na křižování Vintířovy a nejzápadnější větve Zlaté stezky bohatlo z obchodu se solí, kterou vyměňovalo za slad. Emancipaci města poté završil rok 1487, kdy Sušičtí vykoupili rychtu.

Za husitství stálo město na straně radikální levice a bylo považováno za město vyvolené. V roce 1419 se měšťané vydali na pomoc Zikmundem obléhané Praze. Protikatolické smýšlení Sušických výrazně podněcoval kněz Havel, jehož radikální názory odsuzoval i Jan Příbram.

Po porážce husitského hnutí se však město velmi rychle vzpamatovalo a od konce 15. století můžeme sledovat nebývalý rozvoj podpořený od 30. let 16. století zvláště prosperujícím solním obchodem. Hospodářský rozkvět města provázel i vzestup kulturní. Sušice se stala sídlem řady humanistických myslitelů, z nichž vyniká zvláště Adam Rozacín z Karlsperka, který inicioval ve městě založení humanistického kroužku a literátského bratrstva.

V roce 1620 se město vzdalo Marradasovi a gubernátorem se posléze stal nechvalně proslulý vojenský velitel Martin de Hoeff-Huerta. Ačkoli se 30letá válka dotkla města jen minimálně, jak dokládá berní rula evidující nepříliš významné škody na majetku, tak význam Sušice i její hospodářství přesto od poloviny 17. století výrazně upadalo. Bylo to dáno zvláště úbytkem obyvatelstva z důvodu války a rekatolizací, neb někteří obzvlášť zatvrzelí nekatolíci byli nuceni z města odejít. Navíc tou dobou vyhasínaly příjmy plynoucí do městské pokladny z prodeje soli.

Ani následující století nepřineslo Sušici nic dobrého. V roce 1707 město postihl katastrofální požár, v polovině 18. století pak ztratilo okolní statky, které byly v rámci raabizace rozpalcelovány a pronajaty, případně na nich vyrostly nové vesnice.

Období dlouhodobé stagnace a úpadku končí až s první polovinou 19. století, kdy město zažívá rozkvět díky industrializaci. V roce 1839 započal Vojtěch Scheinost s výrobou sirek, čímž položil základ proslulé tradici sušického sirkařství. V té samé době v Sušici otevřela rodina Schwarzkopfova průmyslovou koželužnu. V duchu národního obrození navíc docházelo ke kulturnímu a intelektuálnímu rozkvětu města, fungoval zde spolek Svato-Václav, Čtenářská beseda, odbočka Klubu českých turistů a Sokol. Koncem 19. století tu byla zřízena německá obecná škola a později i reálka. Příznivý vývoj však definitivně ukončil Mnichovský diktát, byť díky převaze českého obyvatelstva zůstala Sušice součástí Československa. Po druhé světové válce nabýval na významu zvláště turistický ruch díky blízkému Národnímu parku Šumava, obnovena byla i sirkařská produkce v továrně Solo či výroba obalů ve firmě PAP.

Dnes je Sušice městskou památkovou zónou s převažujícím dřevozpracujícím, potravinářským a obalovým průmyslem. Světoznámá výroba sirek však v Sušici skončila v roce 2008.

Mše duchů

Sušický kostel Panny Marie byl zřejmě nejstarším katolickým chrámem ve městě, kde se pohřbívalo. Není divu, že tento kostel, jehož počátky sahají k samému založení města, byl opředen tajemstvím a lidé si o něm vyprávěli nejrůznější pověsti. Dle pamětí sušického měšťana Jana Řešátka prý v kostele po setmění pořádaly nepokojné duše zemřelých mše.

Jedna místní vdova se takto omylem vydala do kostela po setmění a když viděla, že se v kostele slouží mše, přisedla do lavice, kde ji však jedna dobrá duše upozornila, aby z kostela co nejrychleji utekla a před kostelem odhodila svůj plášť. Vyděšená vdova tak učinila, čímž jen tak tak unikla jisté smrti. Ráno pak našla svůj plášť roztrhaný na kousky.  

Počátky sušických zápalek

Rozsáhlý komplex opuštěných a z větší části rozbořených továrních budov dodnes připomíná zlatou éru sušického sirkařství, jehož počátky sahají do první poloviny 19. století. V roce 1839 se do Sušice vrátil truhlářský mistr Vojtěch Scheinost, který se u lékárníka Štěpána Röhmera ve Vídni naučil vyrábět zápalky. Krátce po svém příchodu měl v úmyslu využít čile se rozvíjející dřevozpracující průmysl a začít s výrobou sirek. Zpočátku je vyráběl jen v malém nákladu se svou manželkou doma, avšak brzy bylo potřeba výrobu rozšířit. K otevření vlastní továrny však Scheinostovi chyběly finance a Sušičané navíc neměli ve velkovýrobu této komodity příliš velkou důvěru, neb se obávali možného požáru. Přesto se ale nakonec na Scheinosta usmálo štěstí a realizaci jeho plánu podpořil zámožný obchodník Quido Moser. Netrvalo dlouho a o sušické sirky byl takový zájem, že bylo potřeba výrobu znovu rozšířit. Tehdy se nabídl další zbohatlík Bernard Fürth, který nakonec roku 1843 odkoupil i Scheinostův podíl a nechal vystavět novou tovární budovu. Scheinost zde nejprve působil jako vedoucí výroby, ale po Fürthově smrti se nepohodl s jeho dědici a z továrny odešel. Provozoval pak vlastní menší výrobnu pod Svatoborem, která se krátce po jeho smrti stala též součástí firmy SOLO.

Josef Ambrož Gabriel

1820-1880

Literatura

Seznam literatury

Soubory ke stažení

Pracovní list [řešení]

Rejstříky

místní:

• Windberg
• Břevnov
• Břevnovský klášter

věcný:

• koželužna
• zástavní panství
• obchod se solí
• raabizace
• výroba sirek
• Solo
• Pap
• literátská bratrstva
• Svato-Václav
• Čtenářská beseda
• Klub českých turistů
• Sokol
• Národní park Šumava

jmenný:

• Zikmund Lucemburský
• Jan Lucemburský
• Václav II.
• Baltazar de Marradas
• Martin de Hoeff Huerta
• Břetislav I.
• hrabata z Bogenu
• Wittelsbachové
• Babenberkové
• kněz Havel
• Jan Příbram
• Adam Rozacín z Karlsperka
• Vojtěch Scheinost
• Schwarzkopf